V tomto článku bych se s Vámi rád podělil o to, jak jsem se vlastně dostal k létání a jak mi Hořický aeroklub umožnil splnění dětského snu o létání.
Letadla mě provází celý život. Vášeň pro cokoliv co letí vzduchem, jsem měl už v době, která ani není v mojí paměti, ale když se podívám na staré fotky, kde mi jsou odhadem 2 roky, tak už v ruce držím malé letadýlko, sedím na křídle letounu na Pardubické aviatické pouti, nebo jsem vyfocen s RC modelem mého táty. To právě on je jednou z hlavních postav, která mě ovlivnila a nasměrovala k létání.
Troufnu si říct, že jeho zájem o létání a stroje pohybující se vzduchem není o moc menší, než ten můj. Již od dětství stavěl modely, ať už létající, či statické. Jeho vášeň a šikovnost ho dovedla až k RC modelům (model řízen vysílačem). V době, kdy zde vládla strana jedné barvy moc možností jak se dostat k vysílačkám, přijímačům a dalším věcem potřebné pro RC modely nebylo a tak si musel počkat, až tato strana ukončí své dlouholeté působení v čele, aby mohlo dojít k dodávkám tohoto cenného zboží ze západních zemí.
V době, kdy jsem se narodil (rok 1993), už tedy byl zkušeným modelářem a pilotem těchto modelů. Vždy jsem ho obdivoval a chtěl taky řídit to „érdo“ (tak jsem říkal letadlům), se kterým dělal přemety, výkruty a další akrobatické prvky. Jednu věc, kterou jsem měl rád a vždy jsem se těšil, že předvede, bylo to, že ihned po startu obracel našeho akrobata (který se jmenoval SKAUT) na záda a letěl pár metrů nad zemí, než přešel do stoupání. Tohle byl jeden kousek, který totiž předváděl i s opravdovým letounem náš legendární akrobatický pilot Martin Stáhalík.
Jednou nastal čas, kdy můj táta usoudil, že jsem asi dost zralý na to, abych se také naučil létat s RC modely. Dosud nevím, jak na to přišel, ale bylo mi maximálně 5 let. První „érdo“, které jsem měl zvládnout, byl větroň, se jménem AMIGO. Křídla byla konstrukční a potažená zeleným potahem. Ovládané bylo směrové a výškové kormidlo. Model neměl žádný motor, nahoru byl vytažen gumou, která ho v podstatě katapultovala nahoru, takový navijákový start v podstatě. V době, kdy jsem se učil létat s tímto větroněm, jsme neměli k dispozici žádný simulátor a tak výuka probíhala tak, že taťka stál za mnou a držel mi prsty na kniplech vysílačky, vysvětloval a zároveň ukazoval, jak to vlastně všechno funguje. Tímto stylem jsem se postupně naučil létat a dokonce i bez úhony dokázal přistávat. V dalších létech jsem se naučil pilotovat náročnější modely, hlavně tedy akrobaty, se kterými jsem se snažil o stejné kousky, jako předváděl vždycky táta, ale taky jsem si vyzkoušel vrtulníky, lodě a další typy modelů. Na modelářském letišti jsme strávili moře času a já na to vzpomínám hrozně rád a jsem mu vděčný, že mě k tomuhle přivedl a že jsem určitým způsobem podědil tuto vášeň.
Nikdy mě tato vášeň neopustila a vždycky jsem toužil po tom jednou létat ve skutečném letadle. Přišly roky, kdy mou prioritou byl sport a všechnu svoji energii a čas jsem věnoval cyklistice. Nikdy jsem přesto nepřestal toužit po létání a se stejným zaujetím, jako v 5 letech jsem sledoval jakýkoliv stroj letící vzduchem. Nějakým způsobem jsem nedokázal najít odvahu, nebo si vyhledat aeroklub, kde bych začal létat. Osud to však evidentně zařídil za mě.
Byl rok 2017, tuším, že bylo září. Se svým akrobatem jsem byl opět na modelářském letišti a užíval si krásného dne. Na letiště dorazil Martin B., kterého jsem znal z dob, kdy jsem pracoval u mého taťky v modelářských potřebách. Dal se do sestrojení svého modelu typu Beaver a oba jsme na střídačku létali. Když jsme se bavili, tak mi Martin začal vyprávět, jak létá na kluzácích na letišti v Hořicích a jaká je to bomba! Ve druhé větě mi nabídl, že mě sveze a už mi diktoval číslo a ať se mu určitě ozvu. Uběhl cca měsíc, kdy jsem mezitím tohle setkání nějak vypustil z hlavy. Myslím, že byla sobota a já neměl co dělat. Zvedl jsem tedy telefon a zavolal Martinovi, který mi řekl, že dnes bude na letišti a ať kolem 12. hodiny dorazím. Venku nebylo úplně vlídné počasí, dohlednost taky žádná sláva. Když jsem dorazil na letiště, venku před hangárem stálo letadlo, byl to Vivat (je to zjednodušeně řečeno kluzák s motorem). Martin mi řekl, že v tomhle poletíme. Nestihl jsem se nadechnout a už jsem seděl v kabině. Celou dobu, co jsme seděli v letadle, jsem dostával podrobný komentář o létání, úkonech, pravidlech a dalších věcech. Celý ten čas jsem hltal každé slovo a vše mě zajímalo. Při pojíždění na start jsem si uvědomil a v duchu jsem si řekl: „ Ty vole, vždyť ty teď poletíš!“. Mimochodem…..do té doby jsem letěl jednou v životě, asi v 8 letech (celkem dobrý skóre na člověka, co miluje létání od malička). Po odpoutání od země se mě zhostil nepopsatelný pocit. Byl jsem nadšený a v úžasu, ač dohlednost byla asi jeden kilometr a o kochání krajinou nemohla být řeč. Krajina mi byla úplně fuk, vždyť já letím! Po nastoupání asi do 300m nad zem, předvedení účinku kormidel a provedení pár zatáček mi Martin řekl, ať si dám nohy na pedály a že ať si to zkusím. Celý překvapený jsem ze sebe vyloudil, že to neumím přece. Na to Martin jen odpověděl: „ Vždyť jseš modelář, víš co s tím přece, je to skoro stejný!“. Tak jsem se chopil kniplu a už jsem předváděl pokus o řízení, zkusil si pár zatáček a prožíval jsem doslova nepohlavní orgasmus. Let trval asi 15 minut a já byl úplně bez sebe. Po přistání a vystoupení z letounu mě Martin natlačil do kanceláře za předsedou aeroklubu Jardou B., a než jsem se stačil rozkoukat, tak jsem byl zapsán do plachtařského výcviku, který měl začít teoretickou částí probíhající v zimním období, tedy mimo plachtařskou sezónu. Když jsem se vracel domů, nemohl jsem tomu uvěřit, co se právě událo.
Na zimní členské schůzi jsem byl přijat do aeroklubu v Hořicích a za pár týdnů jsem já a další žáci začali s teoretickou výukou. Teorie trvala asi 3 měsíce, kdy jsme se scházeli o víkendech. Někdy koncem března bylo vidět, že už se nikdo z nás nemůže dočkat, až se dostaneme do vzduchu. Můj první let proběhl 6. 5. 2018, kdy už ostatní měli první lety za sebou.
Po přípravách jsme odtáhli stroj L-13 Blaník na start. Poprvé jsem letěl s Pavlem T., se kterým jsme si řekli pár slov k tomu, co bude probíhat. První lety jsou o ukázkách toho, co letoun dovede, jak se chová na minimální rychlosti, jak se uvádí letoun do zatáček, předvádění účinku kormidel a dalších věcí. Po usazení do kabiny a připoutání jsme si prošli povinné úkony před startem. Při procházení úkonů už k nám pojíždělo vlečné letadlo. Po narolování před nás už se zapnutým vlečným lanem následoval ten moment, start! Překvapilo mě, jak Blaník hned letí. Po odpoutání kluzáku vlečné letadlo ještě jede celkem dlouho po zemi a tak je nutné se držet s kluzákem v minimální výšce a nestoupat. To byl pro mě v tu chvíli adrenalinový zážitek a nedokázal jsem si představit, že toto někdy sám zvládnu. Hlídat směr při rozjezdu, náklon, aby nedošlo k zachycení křídla o zem, hlídání rychlosti, odpoutání, zavírání vztlakových klapek, držet se těsně nad zemí za vlečnou. Byl jsem celkem vykulený, to přiznávám! Při vlekání do výšky cca 1000m nad zem mi Pavel ukazoval jak správně letět za vlečným letadlem, na co si dávat pozor a další věci. Po vypnutí od vlečného letounu jsme srovnali rychlost z nějakých 120km/h na 80km/h. Hukot proudícího vzduchu se výrazně snížil a já lépe slyšel, co Pavel říká. Následovalo předvedení účinku kormidel, uvádění do zatáček, udělali jsme mírný, ostrý pád a předvedl mi let na minimální rychlosti, kdy se Blaník lehce chvěje. Poté jsem byl pobídnut, abych se chopil řízení a zkusil letět rovně. Říkal jsem si: „Jak jako letět rovně, to neletí samo rovně, nebo co? Model letí přece rovně, do toho nemusím furt nějak zasahovat, aby to letělo rovně.“. Po přebrání řízení jsem zjistil, že to fakt neletí rovně. Čumák mi cestoval z leva doprava a já nepřesnými zásahy nožního řízení nebyl schopen letoun ustálit do přímého letu. Nicméně toto trvalo cca 2 minuty a nakonec se mi povedlo letoun udržet a letět v přímém směru. Výška ubývala a tak jsme nasadili na přistávací okruh. Při finále na dráhu jsem byl překvapen, jak letoun s vytaženým brzdícími klapkami doslova padá k zemi, tak mi to v tu dobu přišlo. Zem se blížila opravdu rychle a ve výšce asi 5 metrů došlo k podrovnání a následně jemnému dosednutí. Opět se událo všechno hrozně rychle a já si zase říkal, že tohle snad nemůžu zvládnout sám. Následoval ihned další start, kdy už jsem zkoušel uvádět letoun do zatáček, přechody z jedné zatáčky do druhé a přímé lety. Ten den jsem dal ještě asi další 3 starty, kdy jsem tyto věci piloval. Když jsem ten večer ulehal do postele, tak jsem byl plný emocí a nemohl jsem se dočkat, až se zase dostanu na letiště.
Na letiště jsem se snažil jezdit, jak to jen šlo. Tentokrát jsme měli létat s přiděleným instruktorem Ondrou P., se kterým jsem odlétal téměř celý výcvik. Je to dobrý instruktor, když uděláte chybu, tak nekřičí, neuvádí člověka do stresu, jen tu chybu nesmíte dělat vícekrát za sebou, to už vás ze zadního sedadla opravdu nepochválí. Naštěstí se „nadšení“ ze zadního sedadla za celou dobu výcviku často nestávalo. Byla zhruba půlka května a počasí vypadalo slušně a tak bylo v plánu se zkusit udržet nahoře pomocí stoupavých proudů a díky nabrané výšce potrénovat pády a vývrtky. Poprvé jsem si měl zkusit převzít řízení při vlekání za vlečným letounem. Zhruba ve 300m nad zemí jsem přebral řízení a snažil se kopírovat dráhu vlečného letadla. Na zemi je to takové malé letadélko (Zlín Z-142), dalo by se říct, ale když letí před vámi a zmítá se v turbulencích, tak je to najednou větší a respekt budící letoun. Po vypnutí v cca 1000m nad zemí jsme našli stoupavý proud, který nás vynesl zhruba o 700m výš. Ondra uvedl letoun do ostřejší zatáčky, abychom se v proudu udrželi a já dostal za úkol zatáčku udržet. Hlídat náklon, rychlost, kuličku, neztratit orientaci a hlídat polohu letiště. Měl jsem toho plné ruce práce. Po nastoupání do výšky cca 1700m jsme provedli úkony před vývrtkami a následovala první vývrtka a ukázkové vybrání, které mi Ondra předvedl. Zeptal se mě, jestli mi není blbě, ať radši řeknu, kdyby něco. Blbě mi rozhodně nebylo a těšil jsem se, až si to sám zkusím. První vývrtka nebyla nic moc, vybrání nebylo ve směru, ze kterého jsem letoun do vývrtky uváděl, ale vybrání jako takové se mi podařilo. Následovalo opět nabrání výšky a nácvik dalších vývrtek. Po nácviku vývrtek jsme už jen poletovali a já si užíval nádheru z výšky cca 1800m nad zemí. S Blaníkem jsme brouzdali moře pod mraky a já si chvílemi připadal jak ve snu. Připadalo mi to jako pár minut, ale konečný verdikt byl 1 hodina a 40 minut ve vzduchu…..úžasný, chci to zažít znova a co nejdřív!
V dalších týdnech následoval další výcvik, kdy už jsme nacvičovali let po okruhu, správné hlášení do vysílačky a poté přistání. Nácvik vzletů a přistání zabral asi nejvíce času výcviku a je kladen velký důraz toto zvládat přesně. Zajímavý je nácvik mimořádných situací, kdy je vštěpováno, aby člověk dělal věci automaticky a rozhodoval se rychle. Při nácviku vytažených a zaseknutých brzdících klapek, kdy se letoun sune rychle k zemi, máte ve výšce 300m nad zemí pár vteřin na rozhodnutí, jak manévr provedete, aby, jste se bezpečně dostali na zem. Při přípravě těchto nácviků mi Martin D. řekl: „Na rozhodnutí manévru máš asi 2 vteřiny hele, to je ve vzduchu strašně moc času“. Hm….tak to mě uklidnilo!
Po vypilování všech těchto věcí přišel den, kdy mi můj hlavní instruktor Ondra řekl, že brzo půjdu na první „sólo“, tedy samostatný let. Po kontrolním letu, kdy jsme si zopakovali vývrtky a mimořádné situace, mi po přistání Ondra položil otázku, jestli mám zítra (26. 8. v neděli) čas, tak to domluví a půjdu na sólo. Samozřejmě jsem čas měl!!! Večer jsem si všechno procházel v hlavě a nemohl jsem usnout. Ráno jsem posnídal a asi 4 krát jsem šel na záchod, asi nervozita. Když jsem dorazil na letiště, tak Blaník už byl vytažen z hangáru a připraven. Ještě jsme si s Ondrou vše prošli a pak následoval ještě jeden kontrolní let ve dvojím řízení s jiným instruktorem Radkem Z. . Po přistání jsem se dozvěděl, že všechno bylo v pořádku a můžu letět sám. Nemohl jsem tomu uvěřit, že tu poletím sám, už mě nikdo nebude moct zachránit, opravit, prostě to bude jenom na mně. Strach jsem nepociťoval, ale jen se soustředil na kritické fáze letu. Prošel jsem si ještě jednou úkony před vzletem a zavřel překryt kabiny. Vlečný letoun přijel a seděl v něm Láďa V., který se tak dobrotivě usmíval. No mně moc do smíchu nebylo. Zapojit vlečné lano, dát pokyn startérovi, že jsem připraven, vlečný letoun pomalu pojíždí, lano se napíná, hlásím, že je napnuto a….start. Blaník se rozjíždí a já cítím, že je to jiné. Blaník velmi rychle nabral potřebnou rychlost a už ho nebaví být na zemi. V obsazení jedním pilotem je Blaník lehčí a letí po kratším rozjezdu. Nějaká nerovnost na dráze mě malinko přizvedne a už letím. Téměř nefouká, takže je start klidný. Po nastoupání do výšky cca 600m nad zemí se vypínám od vlečné a upravuji rychlost na nějakých 80km/h. Jsem tu sám, Blaník je obratnější, letí tak nějak lehčeji. Kroužím nad letištěm a křičím štěstím, následně se sám uklidňuji a říkám si: „Uklidni se, ještě nejsi bezpečně na zemi.“. Let si dál užívám a dokonce narazím na malinké stoupání, které mě přidrží ještě chvilinku ve vzduchu. Po vyklesání do výšky asi 300m nasazuji na okruh a připravuji se na přistání. Kontrola podvozku, pásy dotažený, brzdící klapky zavřený a zajištěný, kontrola VPD a hlášení o poloze. Po dotočení 4. zatáčky nasazuji na finále a soustředím se na sestup. V obsazení jedním pilotem se mu moc dolů nechce, otevírám tedy brzdy naplno, teď to bude ono. Následuje podrovnání a dosednutí, jsem dole, žiju a nezkazil jsem to. Přichází ostatní včetně instruktorů a gratulují mi, jsem šťastný. Následuje hození do studeného bazénu, které nesmí chybět. Jsem pokřtěn!
O týden později jsem opět na letišti a čekají mě další sólo lety, kdy musím potvrdit svou schopnost. Opět jeden kontrolní let s instruktorem a jdu na to. Čeká mě 5 okruhů v sóle, další týden to samé. Přijde mi to stále neuvěřitelné, ale už nejsem tak nervózní, jako při prvním sóle.
Před pár měsíci vykulený z pohybu ve vzduchu, nyní o dost méně vykulený. Přesně po dvou měsících po prvním sóle nás čekají pilotní zkoušky. Ráno je zima a mlha a nevypadá to vůbec dobře. Ráno napíšeme teoretickou část a poté čekáme asi do 2. hodiny odpolední, než je počasí v celku umírněné a mraky nejsou tak nízko. Přezkoušení probíhá celkem hladce, opět vývrtky, ostré a mírné pády, ostré zatáčky, zatáčky do stanovených kurzů. Po splnění všech požadavků dokonce najdeme lehké stoupání a přezkušující mi řekne, ať si lítám, jak chci, ať si to užívám….tak teda jo! Prodlužuji si čas ve vzduchu, pak už jen vyklesáváme a jde se na přistání. Vše proběhne hladce a já mám dobrý pocit, že je to asi úspěšně zamnou. Poté, co ostatní také odlétli přezkoušení, tak nám bylo oznámeno, že jsme úspěšně složili zkoušku jak teoretickou, tak praktickou. Ty vole, já jsem pilot! Splnil jsem si sen! Ještě večer volám Martinovi B., a děkuju mu, že mě před rokem vyvezl Vivatem, že stejně za všechno může on!
Následovala dlouhá zima bez jediného letu a já jsem měl obavy, že to snad všechno zapomenu. Na konci března tohoto roku jsem se dostal na letiště a s Ondrou jsme měli jít na kontrolní let po zimě. Malinko jsem měl obavy, jak mě dlouhá zimní přestávka ovlivní. Okamžitě jak se Blaník rozjel, vše nějak naběhlo automaticky a mně přišlo, jako bych letěl naposledy včera. Po jednom letu s Ondrou a po druhém sólo letu jsem byl uschopněn, že mohu už létat sám. Ještě téhož dne jsem se nechal znovu vytáhnout nahoru a v termice jsem si polétal cca 2 hodiny. Lepší start do sezóny jsem si nemohl představit. Doufám, že tato sezóna bude ještě na zážitky spojené s létáním silnější, než ta loňská.
Tímto bych chtěl poděkovat mému aeroklubu, všem instruktorům, taťkovi a vlastně všem lidem, co mi umožnili si splnit tento dětský sen.
19.5. 2019
David Plza