V roce 1926 vznikla celostátní letecká organizace Masarykova letecká liga a téhož roku byla v Hořicích založena její pobočka. První leteckou akcí v Hořicích a okolí byl letecký den na polích u obce Jeřice u Hořic, nebo jak ohlašoval tehdejší plakát „veřejné letecké cvičení“ v rámci závěrečných cvičení vojsk Československé armády ve dnech 25. – 28. května 1926, které se konalo v prostoru Hořice – Jilemnice – Jičín.
Na tomto leteckém dni byly k vidění pozorovací letoun A – 12, stíhací B – 21, dolnokřídlý jednoplošník BH 10 a noční bombardovací BREGUET Bré XVI.
Letecké modelářství bylo první aktivní činností, kterou se hořická pobočka Masarykovy letecké ligy začala zabývat. Modeláři pořádali kurzy i pro školní mládež v budově Učňovské školy v Hořicích. Taktéž pořádali menší místní soutěže, ale i významější modelářské akce. Z modelářů se mnohdy rekrutovali budoucí piloti kluzáků.
V roce 1935 bylo rozhodnuto zakoupit vlastní kluzák a požádat pobočku Masarykovy letecké ligy v Hradci Králové, aby vyškolila jednoho hořického člena, který by mohl následně vyškolit další zájemce. Tímto členem byl Václav Macák, který také na podzim složil pilotní zkoušku stupně – A. A pak to tedy skutečně žačalo. Dne 16. listopadu 1936 byl na náměstí Jiřího z Poděbrad v Hořicích slavnostně pokřtěn a předán kluzák Zlín – IV., který dostal jméno „Zvičina“. Téhož dne odpoledne provedl Václav Macák u obce Červená Třemešná první slavnostní let. „Táhnout, běžet, pustit“ a kluzák se vznesl, aby po krátkém letu – vlastně jen skoku – hladce přistál.
Vzhledem k tomu, že neměli vlastní letiště, museli plachtaři létat na zapůjčených plochách. To však znamenalo dopravit kluzák na zapůjčenou plochu. K tomu bylo zapotřebí opatřit transportní dvoukolák a pomocný dvoukolový podvozek. Obojí bylo zajištěno svépomocí za přispění drobných příznivců. Plocha u Červené Třemešné však plně nevyhovovala velikostí a potřebným převýšením, a proto se začalo hledat vhodnější místo, a to bylo nalezeno na Bišičkách u Lázní Bělohrad. Na Bišičkách létali plachtaři již spokojeně. Bohužel však události jara roku 1939 na několik následujích let ukončily jejich leteckou činnost, přičemž své dva kluzáky museli po celou dobu války ukrývat před nacistickými okupanty.
Ihned po odklizení pozůstatků květnových bojů v roce 1945, se sešli hořičtí plachtaři, aby ustanovili pobočku nově se tvořícího Českého národního aeroklubu. Ony dva kluzáky sice přežily okupaci, ale z hlediska bezpečnosti se staly prakticky nepoužitelné. Vítanou pomocí bylo darovaní kořistní letecké techniky z německého plachtařského střediska Grunau u Hirschbergu (dnes Ježów u Jelenie Góry v Polsku), a to dvou kluzáků GB IIB a později ještě dvou školních kluzáků SG – 38.
S novými kluzáky SG – 38 se plachtaři přesunuli na Vřesník, který se stal novým letištěm a kde bylo možné uskutečňovat lety skupiny A i B. S kluzáky GB IIB dojížděli plachtaři na Zvičinu, kde bylo možné za příznivých povětrnostních podmínek provádět i několikahodinové lety ze svahu. V této době se všude již prováděly lety za navijákem, které umožňovaly starty do větších výšek 300 až 400 m, a to jak se školními tak i pokračovacími kluzáky. Tyto starty však vyžadovaly rovinatou plochu, tj. normální letiště. Bylo proto nutné opatřit naviják a přeškolit se na tyto typy startů. Starty za navijákem se tehdy provozovaly pod Gotthardem u Hořic, na chlumec mezi obcí Chlum a Hořicemi a v neposlední řadě u obce Dobrá Voda.
Hlavní starostí v těchto dobách však bylo získání stále letištní plochy, kde by bylo možné létat na navijáku do výšky a tedy i delší dobu. To se podařilo za pomoci města Hořice zařídit na konci 40. let. Tato letištní plocha se nacházela mezi obcemi Domoslavice, Holovousy a Dobrá Voda. Tím započala nová éra hořického létání. Ještě do konce čtyřicátých let dostali hořičtí letci i tehdejší touhu všech plachtařů kluzák Z – 25 Šohaj, a to už byl, jak plachtaři říkají, brus. V té době měli hořičtí plachtaři k dispozici mimo jiné tyto typy kluzáků: SG – 38, GB IIB, Z – 24 Krajánek a Z – 25 Šohaj. V padesátých letech dále získali nový dvoumístný kluzák LG – 130 Kmotr.
V padesátých letech, kdy již byly vybudovány zděné hangáry, se stal hořický aeroklub součástí Svazarmu. Tím došlo k dalšímu rozmachu létání, ale zároveň byla mnoha lidem „z politických důvodů“ cesta k létání zapovězena. Postupně docházelo k vyřazení zastaralých kořistních větroňů, který byly nahrazovány novými československými typy letadel, které patřily mezi špičková letadla té doby. Jednalo se o motorová letadla Aero Ae – 45, Aero C – 104 nebo Zlín Z – 381 a kluzáky LG – 124 Galánka, LF – 107 Luňák a dvousedadlový LF – 109 Pionýr.
Koncem 50. let na letišti v Hořicích jakožto středisku Krajského aeroklubu Východočeského kraje probíhal výcvik 8 vietnamských sportovních pilotů. Výcvik probíhal na letadle Zlín Z – 126 Trenér. Všichni piloti získali oprávnění k provozování aerovleků a zalétali si také i v noci. Výcvik ukončili závěrečnými zkouškami a v polovině července 1958 se vrátili domů do Vietnamu, aby doma začali školit nové sportovní piloty.
Na hořickém letišti se v průběhu let vyskytovaly všechny letecké odbornosti, od modelářů, plachtařů, navigačních letců, akrobatů až po parašutisty. Zároveň docházelo i k organizování krajských a republikových sloutěží.
Početně vemi silný parašutistický odbor, který vedl pozdější mistr světa v seskoku padákem a dlouholetý držitel světového rekordu ve skupinovém seskoku ze stratosféry, zasloužilý mistr sportu Zdeněk Kaplan, který byl zároveň i pilotem motorových letadel. Parašutiské používali k seskokům padákem hlavě motorové letouny Fairchild Model 24, Fieseler Fi – 156 Storch, vojenského letounu Aero C – 3 (Siebel Si – 204) a Antonov An – 2.
V průběhu let doplnily letadlový park mimo jiné motorová letadla Zlín Z – 226, Zlín Z – 43, Zlín Z – 142 a L – 200 Morava, kluzály L – 13 Blaník a L – 23 Super Blaník, které dodnes spolehlivě slouží k výcviku nových plachtařů.
S příchodem nově zaváděných pořádků na konci 80. let byl postupně zrušen Svazarm a s ním jeho Krajský aeroklub. Budovy a část používané techniky tak přešla na Aeroklub Hořice v Podkrkonoší, který se stal jedním ze zakládajících členů Aeroklubu České republiky. Díky dobré hospodářské situaci si mohl dovolit od konce 90. let investovat do nakupování nových kluzáků a motorových letadel ze zahraničí, např. Cessny C – 172, a díky tomuto rozvoji patří hořický aeroklub stále mezi přední letecké kluby v České republice.